Reklama
 
Blog | Tomáš Pikola

Rezervovaná kapacita

Den jako každý jiný. Vstávám. Na stole na mě čekají dva krajíce chleba, sklenka džusu a lístek s několik řádky:

  • vyzvednout auto ze servisu
  • vyzvednout balík na poště
  • jít s dětmi do kina
  • rezervovat kapacitu!

Ke krátkému seznamu úkolů nezapomněla má žena do rohu připojit malé srdíčko. Jako vždy myslí na všechno 🙂 Ale co myslela tím – „rezervovat kapacitu“? Nemám čas přemýšlet o tom, co tím vlastně má žena myslela. Možná měla na mysli „rezervovat lístky do divadla“ nebo „rezervovat stůl v restauraci“…

Auto je na pravidelné servisní prohlídce, proto dnes jedu do města autobusem. Na zastávce jsem o trochu dřív, abych si mohl u stánku koupit šálek kávy.

Reklama

„37 korun prosím,“ překvapí mě prodavačka. Když jsem tu kávu kupoval před pár dny, stála ještě pouhých 18 korun.
„Víte, začali jsme používat nový systém, který je spravedlivější ke všem zákazníkům,“ vysvětluje mi ochotně na můj dotaz, proč tak náhle zdražili. „Do ceny nově započítáváme nejen samotnou spotřebu, ale také poplatek za rezervovanou kapacitu. Ráno, když lidé jedou do města, je tu velký odběr kávy, zatímco v poledne o ni téměř není zájem. Abychom lépe rozložili distribuční náklady, musíme mít rezervovanou dostatečnou kapacitu pro každého klienta. Pokud si někdo dá například kávu i se zákuskem, změnu téměř nepocítí.“

Nechápavě koukám do okénka a upíjím svoji kávu. Paní je milá a ochotná a já se nechci hned po ránu dohadovat o pár korun, ačkoliv v jejím vysvětlení postrádám logiku.

Přijíždí autobus.

„Jeden lístek do centra, prosím.“
„Nechcete zpáteční?“ ptá se řidič v modrém stejnokroji.
„Děkuji, zpáteční nepotřebuji, mám auto v servisu, odpoledne si ho vyzvednu.“
„No jasně, jen pozor, večer to ještě pořád namrzá a trochu klouže, tak jeďte opatrně,“ varuje mě hodný pan řidič. „Bude to 46 korun.“
„Nezlobte se na mě, ale třicetiminutová jízdenka stojí přece 24 korun a devadesátiminutová je za 32…“ snažím se vzdorovat.
„No to máte pravdu,“ usměje se na mě pan řidič. „Ale k ceně jízdenky musíte ještě připočítat cenu za rezervovanou kapacitu v autobuse. No jen se podívejte, vždy je obsazená pouze polovina sedadel, ale autobus musí jet celý. Kdybyste jel před hodinou, když jeli študáci do škol, to byste viděl, jak bylo plno!“ vykládá mi a jeho úsměv pod hustým knírem je čím dál širší. „Tak co teď, šéfe, pojedete nebo ne?“

Nezbývá mi než přikývnout mu a zaplatit vyšší cenu za lístek. Slibuji si, že zítra už zase pojedu autem.

V práci jde všechno normálně. Schůzka s kolegy, koordinace činností, kontrola rozpočtu…
Odpoledne dostávám výplatní pásku. Ze zvyku ji přeletím pohledem, zda je vše správně. A ejhle – mám započítanou nemocenskou, i když jsem byl celý minulý měsíc zdravý jako rybička.
Zřejmě se na personálním nějak spletli, jdu je na to upozornit.
„Nene, výpočet je správně,“ hlásí mi kolegyně poté, co si vše ověřila v počítači.
„Ale vždyť jsem nebyl nemocný!“
„To ano, ale my jsme počítali s tím, že budete.“
„Co je to za nesmysl?“
„Vyšli jsme z loňských údajů a spočítali průměrný počet dní nemocenské na zaměstnance v každém měsíci. Tuto průměrnou částku rezervujeme pro případ, že by kterýkoliv zaměstnanec nemocný byl. A protože jsme tuto rezervovanou nemocenskou odečetli od celkových mezd, museli jsme také každému zaměstnanci ponížit výplatu. Je to takto spravedlivější vůči kolegům a kolegyním, kteří mají optimálně nastavené zdravotní prohlídky a vybírají si svoji nemoc postupně.“
„Vybírat si nemoc postupně? Vždyť to naopak navádí k tomu, abych každý měsíc raději marodil!“
„No to nééé, nemoc přece musí pokaždé potvrdit podnikový lékař,“ uculí se roztomile kolegyně z personálního.

Jsem rozhodnutý se nevzdat. Sedám k počítači a píši email svému nadřízenému, ve kterém se dožaduji vysvětlení, v čem je ten nový systém „spravedlivější“. Reakce žádná.

Z práce odcházím dřív, abych stihl vyzvednout auto ze servisu.

Již mezi dveřmi mě vítá můj automechanik: „Dobrý den, už to pro vás máme nachystané! Vyměnili jsme vám tam olej a vyčistili brzdy, teď vám to pojede jako eF jednička!“
„Nepřipočítali jste mi náhodou k ceně i rezervovanou kapacitu?“ ptám se opatrně.
„Vždyť víte, že je na nás spoleh, proto sem taky tak rád jezdíte, ne? Samozřejmě, že jsme na to mysleli. Nedávno jsme to tady celý přestavěli, takže teď máme větší vrata a tak k nám můžete přijet klidně s náklaďákem.“
„Ale já nemám náklaďák a ani ho mít nechci. Tak proč bych měl platit za větší vrata do servisu?“ pokrčil jsem nesouhlasně rameny.
„Mladej pane, u zákazníků s optimálně nastavenou velikostí auta nedochází k negativním dopadům. To ví přece dneska každej, že šetřit se nevyplatí. Proč byste měl mít malý úsporný auto? Na silnicích je stejně rezervovaná kapacita pro velký náklaďáky a vy si přece můžete dovolit pořádný fáro, ne? No a my už s tím počítáme a tak jsme to tu upravili, aby to bylo spravedlivější pro všechny.“

Rezignovaně mu podávám platební kartu.

Raději pospíchám na poštu, abych pak stihl včas vyzvednout děti ze školy a zajít s nimi do kina. Na poště byly jako vždy otevřené dvě okénka. U každého z nich fronta dostatečně dlouhá na to, abych si stihl v telefonu vyřídit několik emailů, zavolat rodičům, zahrát si několik nejnovějších her, zavolat ženě…. a pak jsem konečně přišel na řadu.

„Dobrý den, mám tu mít balík.“ A zatímco pošťačka lustrovala moji občanku v počítači, nesměle jsem dodal: „Můžu se na něco zeptat? Vy tu nemáte rezervovanou kapacitu?“
„Rezervovanou co? Tak máte tu jeden balík nebo ještě něco?“
„No, rezervovanou kapacitu. Víte, jako že počítáte s tím, že sem třeba v jednu chvíli přijde víc lidí, tak podle toho otevřete víc přepážek…“
„To se teda nezlobte, ale já tu mám dost práce s prodáváním krtečků a hasicích přístrojů!“

Sláva! Tady je svět ještě v pořádku. Česká pošta zatím o rezervované kapacitě neví!

Celý rozradostněný jsem vyzvedl děti ze školy a zajel k nimi do kina. Obě se těšily na nový film a dnes mají zrovna krátký den a málo učení na zítřek, tak jsme jim slíbili, že do kina zajdeme.

„Prosím dva dětské lístky a jeden dospělý.“
„Prosím, tady to je. Máte bezkontaktní kartu? Tak ji prosím přiložte,“ usmívá se mladá dívka za pokladnou a z přístroje vyjíždí 5 lístků. Také částka k zaplacení odpovídá pěti vstupenkám.
„Nezlobte se, ale já chtěl pouze tři lístky – dva dětské a jeden dospělý.“
„Já vím, ale tento film je určený pro děti. A s dětmi chodí jejich rodiče. Rezervovali jsme tedy pro každou rodinu 5 míst. Na ten film jsme museli koupit licenci, platíme nájem v tomto centru, čas promítače. V ceně vstupenek tato rezervovaná kapacita musí být rozpočítána, to je vám přece jasné, že? Celkový objem vybraných prostředků od návštěvníků kina se tedy při plné kapacitě sálu nezmění, jen rozložení bude jiné. U rodin s optimalizovaným počtem nedojde u platby k negativním dopadům.“

Rezignuji. Smutné pohledy mých dětí mě přesvědčí zaplatit pět lístků a jít si užít animovaný film v poloprázdném sále.

Ode dneška si zkrátka budu muset zvykat na život ve světě, kde se neplatí za skutečnou spotřebu, ale za rezervovanou kapacitu.

Absurdní? Bohužel nikoliv…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama