Reklama
 
Blog | Tomáš Pikola

Krátké kalhoty pro Václava Havla

Stalo se již tradicí vzpomínat na Václava Havla 18. prosince, v den výročí jeho úmrtí, s krátkými kalhotami. Jednoduché gesto odkazuje na jeho první den v prezidentském úřadě, kdy vystoupil na veřejnosti s kalhotami, které vypadaly jako krátké. Havel pak několikrát vysvětloval, že si kalhoty povytáhl a čekal, že se mu sesunou trochu níže, což se ovšem nestalo.

Zda byly kalhoty špatně ušité nebo povytažené však není důležité. Stejně tak vlastně ani není důležité, zda mají všichni lidé, kteří na Havla 18. prosince vzpomínají, ohrnuté nohavice. Podstatné je především to, že lidí, kterým Václav Havel chybí, je rok od roku více. Vzpomínkové akce se letos uskutečnili již tradičně na několika místech v Praze, ale také v Brně, Opavě, Litomyšli, Chebu… Vzpomínalo se rovněž v zahraničí, konkrétně v ukrajinském Kyjevě a polské Vratislavi.

Pamětníci i studenti

Knihovna Václava Havla hostila letos akci nazvanou „Oslavujeme Ferdinanda Vaňka“, na které se protnulo více rovin Havlova odkazu.

Reklama

Akci zorganizovali studenti Arts Managementu a zahájili ji promítáním videovzpomínek, které se známými osobnostmi natočil spolek Krátké kalhoty pro VH. Po tomto zahájení dostali prostor ke vzpomínání studentská vůdkyně sametové revoluce Monika MacDonagh-Pajerová, kanadský velvyslanec Otto Jelinek, šéfredaktor časopisu Respekt Erik Tabery, hudebník Michael Kocáb a ekonom Tomáš Sedláček. Pozvaní řečníci vytvořili skvěle se doplňující mix vypravěčů, z nichž každý odkryl kousek osobnosti Václava Havla z jiného úhlu. Přesto nestavěli Havla na piedestal a neubudovali kult jeho osobnosti. Monika MacDonagh-Pajerová vzpomínala, jak musela nesmělého Václava vlastně přemlouvat, aby promluvil před studenty. Tomáš Sedláček pobavil hosty historkou, jak si ho Havel – v té době už prezident – pozval na ekonomickou konzultaci, ze které se nakonec místo prosby o vysvětlení fungování mezinárodního trhu či zhodnocení makroekonomické situace vyklubala prosba o pomoc s převodem účtu z jedné banky do druhé. Havel prostě byl obyčejný skromný člověk, který měl – jako všichni lidé – své chyby a nedostatky. Jak dodal Sedláček: „Je fascinující, že tenhle člověk neuhnul ani o milimetr před všemocným totalitním režimem v boji za svobodu a lidská práva, ale nedokázal si poradit s odchodem jeho oblíbené úřednice do jiné banky.“

To jsou paradoxy, pane Vaněk

Na debatu studenti navázali vlastní adaptací Havlovy Audience. Známá aktovka, kterou Havel napsal v roce 1975, ukazuje tragikomickou absurditu tehdejšího totalitního režimu a myšlenkovou propast mezi „intelektuály“ a „burany“.

Zatímco v debatě řečníci vzpomínali na havlovu lidskost, Audience jasně ukázala jeho geniální schopnost nadčasovosti. Stejně jako se v Audienci střetnou Vaněk se sládkem, dochází i dnes k intelektuálnímu střetu mezi dvěma polovinami národa, z nichž jedna využívá a rozšiřuje strach a nenávist, zatímco druhá se se stále rostoucí hrdostí hlásí k pravdě a lásce.

Díky moderním technologiím se již zmíněné buranství neprojevuje pouze při osobní audienci, ale přesunulo se na sociální sítě. Dobrou zprávou je nicméně fakt, že zatímco fanoušků „krátkých kalhot“ a potažmo tedy Václava Havla a hodnot, za které bojoval, je jen na Facebookové stránce Kalhoty pro Václava Havla přibližně 10000, odpůrci by se dali spočítat na prstech dvou ruk. O co menší jsou jejich počty, o to horší je ale jejich vyjadřování. Příznivce Václava Havla i jeho samotného neváhají urážet a nazývat sprostými výrazy. Stejnou rétoriku avšak nepoužívají ti, na které tyto nadávky míří. Naopak, téměř vždy nereagují buď vůbec, nebo slušně a umírněně.

Pravda a láska zvítězí! Jen si na to musíme ještě chvíli počkat…

Vzrůstající počet těch, kteří se hlásí k odkazu Václava Havla a kteří na něj vzpomínají nejen s krátkými kalhotami, jistě není náhodným jevem nebo módní vlnou živenou sociálními sítěmi.

Odmalička slýcháme a vídáme v pohádkách, že dobro vítězí nad zlem, pravda nad lží a láska nad nenávistí… A přesto existuje spousta těch, kteří následovníky Havlova odkazu pravdy a lásky uráží a vysmívají se jim. Na pravdě a lásce však není nic špatného a označení „pravdoláskař“ by tedy nemělo být stigmatizující a už vůbec ne pejorativní.

Stále větší množství akcí, na kterých jejich účastníci vzpomínají na Václava Havla a hlásí se k pravdě a lásce, ukazuje, že morální autorita v čele národa nechybí pouze pražské kavárně. Lidé se již nebojí ukázat, že jsou „pravdoláskaři“, ale naopak se k tomu hrdě hlásí. Zatím tvoří osamocené ostrůvky „pozitivní deviace“. Dobrou zprávou však je, že se tyto ostrůvky neustále zvětšují a že ačkoliv jsou tvořené lidmi s často velmi odlišnými názory na konkrétní oblasti každodenní politiky, spojuje je právě ona touha po pravdě a lásce, po důstojném prezidentovi, který bude onou chybějící morální autoritou.

Nezbývá než doufat, že se tyto ostrůvky dokáží spojit do jednoho velkého útvaru a že se pak na Hrad opět vrátí pravda a láska. A klidně i s „krátkými“ kalhotami…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama